Sobotní výlet

V sobotu jsme se vypravili do Brna. Jednak jsme se zašli podívat na výstaviště na Intercanis a pak ještě omrknout Mistrovství ČR v dogfrisbee v Pisárkách. Estu jsme měli sebou, ať holka vidí, co ji čeká.
Jsme takoví chovatelé zelenáči, výstavu psů známe tak akorát z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Potřebovali jsme si udělat reálnou představu, jak to na takové výstavě chodí. Poblíž kruhu, kde se měli vystavovat choďáci, jsme potkali pár zástupců tohoto plemene. Jejich páníčci se při vzájemném potkávání vyznačovali širokým úsměvem. Při samotném posuzování v kruhu mi dost vadilo, že nebylo slyšet hodnocení rozhodčího (na fotce je vítěz se svou majitelkou). Nakonec jsme usoudili, že jsme se neměli bát a prostě se přihlásit. Tak teda příště! Jinak na výstavě bylo k dostání všechno možné i nemožné pro pejsky. Od obojků, vodítek přes krmiva až po kočárky nebo schůdky k posteli pro psy. Ještě štěstí, že naše Estinka není dítě a nežadonila u stánků zakoupení nějaké "nezbytnosti".
Po poledni jsme přejeli do Pisárek na dogfrisbee. Po tom blázinci na výstavišti vládla na hřišti pohodička a dobrá nálada. Zúčastnila jsem se dokonce divácké soutěže v házení disku do zavěšeného kruhu. Nejprve jsme se přihlásili i s Kubou v naději, že budeme jediní dva dospěláci a ve své kategorii se podělíme o první (a poslední) dvě místa :-) Zájem nakonec převýšil i dětskou kategorii. Já jsem vypadla hned v prvním kole. Kuba vydržel do třetího (prý se s tím psím diskem blbě hází), ale ani to nestačilo na místo na bedně. Nakonec jsme Estince přece jenom něco koupili. Dva oranžové disky - oranžová se jí totiž moc líbila :-)
Do alba Červen jsou přidány fotky.

Fotky ze cvičáku

Do alba "06_na cvičáku" na Rajčeti byly vloženy fotky z dnešního výcviku.

Video a fotky

Na YouTube máme nové video staršího data. Natáčeli jsme ho už před třemi týdny a teď už jsme ho konečně nahráli. Je na něm malá ukázka Estina tréninku poslušnosti a trošku hraní s diskem. Není marné, se občas nechat nafilmovat. To si hned člověk uvědomí, co nedělá dobře :-)
Do alba Červen 2009 na Rajčeti je voženo pár nových fotek. Dva záběry naší krasavice Estrelly a pár Michalových fotek, kdy šel na vycházku se svým kamarádem, jeho fenkou zvanou Piškot, Dinou a Estou. Fotky jsou ze vzájemné naháněčky v parku. Jejich kroky dál mířily na rozhlednu. Michal, v domnění, že Esta na rozhlednu nesmí, ji uvázal dole. Estinka je ovšem zvyklá schody na rozhlednu vystoupat spolu s námi, se urvala (přetrhla obojek)a hnala za nimi. Přece se nenechá ošidit!

Bobr vyklízí pozice

Už jsem dlouho nenapsala nic o bobrovi. Ne, že by nebylo co, ale snad jsme si na jeho přítomnost zvykli. Stopy po jeho řádění už jsou čím dál tím méně častější. Nerada bych se mýlila, ale řekla bych, že se bobr z našeho dvorku odstěhoval. Velkou zásluhu na tom má Esta. Jak roste, budí větší hrůzu, a bobr to asi vzdal.
Tady je malá rekapitulace jeho zhoubné činnosti: okousané a překousané kmínky kiwi, rozkousaná molitanová matrace (několik dalších matrací je aspoň nakousaných), několik rozkousaných plastových květináčů (na trsátka), jeden hliněný květináč rozbil (asi mu upadl, když jej přenášel), rozkousaná rohožka (na cimpr-campr), okousaný vchod do Estiny boudy a dvířka od Dininy boudy (neuvěřitelná drzost!). Dokonce ani keramickou misku pro našeho kocourka nenechal bez povšimnutí. Fakt už nevěděl, na čem by ty svoje zuby obrousil. Jednou jsme nechali na dvoře židli z kuchyně. Snažil se ji odtáhnout a přitom trochu rozkousal čalounění a ohlodal dřevěné části židle. Ale co opravdu nepochopím..... vnikl i do domu! Zjistila jsem, že máme trochu ohlodaný roh stolku u počítače. Ratanový stojánek na noviny taky jeví silné známky okusu a stěží drží pohromadě. Rozkousal popruhy tří batohů. Ne najednou. A vždycky to byly batohy povalující se v chodbě - ty uklizené nechal na pokoji....

Vzpomínka na Iris

Po Nelle nám zůstal prázdný osiřelý dvorek. Abychom zahnali smutek, do měsíce jsme si přivedli novou fenku německého ovčáka. Po rozvážné, moudré a klidné Nelle přišla temperamentní, hravá a zvídavá Iris. Té už nestačilo naznačit zakázané oblasti nataženým provázkem :-)))
Iriska ráda dováděla s našimi dětmi jako se smečkou štěňat. Vždycky brzy pochopila, co po ní chceme. Byla odvážná a přiměřeně sebevědomá. Chovala se přátelsky k lidem i k jiným psům, nevyvolávala rvačky. Pokud však na ni někdo zaútočil, nenechala si nic líbit.
Milovala koupání. Když jsme přijeli k vodě, stalo se, že ji kluci neudrželi a ona se hnala přímou cestou. To, že přeběhla přes deku, kde piknikovala nějaká rodinka, jí vůbec nevadilo. Do vody skákala i z dvoumetrového břehu. Pak jsme společně plavali. My dopředu a ona kolem nás. Jakoby nás obíhala. Měla ráda i vodu z hadice. Chtěla ten proud vody zakousnout. Po takových hrátkách vypadla jako vodník ona i všichni kolem. Ale komu by to v létě vadilo!
Iriska byla přeborníkem v lovu potkanů a myší. V jejím poměrně mladém věku se jí podařilo zahnat potkana do kouta, ten ji kousl do čumáku. Irisku to neodradilo. Při jejím druhém setkání s potkanem se jí zase zakousl do srsti na krku. Bylo vidět, jak rychle se z těchto situací poučila. Další potkani už neměli šanci se jí dotknout.
Ve čtyřech letech měla 6 štěňátek. Tatínek Kazan byl dlouhosrstý. Štěňátka byla 3 s kratší srstí a 3 po tatínkovi. V době březosti si oblíbila chroupání syrové mrkve. Od té doby si denně chodila pro mrkvičky do sklepa. Vždycky, když jsme na jaře seli mrkev, tak jsme si dělali legraci, že musíme naset něco pro nás, něco pro králíky, ale hlavně hodně pro Irisku :-))) Poznala po čichu i vzcházející rostlinky. Snažila se je vyhrabat. Myslela si že jsou schované je pod zemí. Vlastně tam byly, ale moc titěrné. Když mrkvičky povyrostly, uměla si je vytáhnout ze země. Pak si vždycky nějakou přinesla do kotce, vyskočila na boudu, mrkev si přidržela předníma packama a blaženě ji od špičky okusovala.
V necelých deseti letech se Irisce udělal nádor na mléčné žláze. Po operaci byla úžasně vzorný pacient. Trpělivě snášela veškeré ošetřování ani návlek netrhala. Po zhojení operační rány se dokonce naučila povel "ukaž jizvičku". Rozvalila se na záda a nechala se obdivovat, jak má krásně zhojenou jizvu. Za necelý rok se jí nádor objevil znovu. Když už nemoc byla v hodně pokročilém stavu, nechali jsme ji navždy uspat. Scházel asi týden do jejích jedenácti let.

Měření a červnové fotky

Opět u nás proběhlo vážení a měření. Esta má zase svých 16 kg a měří 52 cm.
Je to možné??? raději to berte s rezervou :-))))
Na Rajčeti máme nové fotky devítiměsíční Estrelly.

Vzpomínka na Nellu

Manžel vždycky toužil po německém ovčákovi. Já jsem z nich měla hrůzu, protože jsme měli dva případy v sousedství, kdy vlčák napadl někoho z domácích. Věřila jsem povídačkám, že vlčáci bývají cvičení na lidi. Jednou ze mne vypadla věta: "Jestli chceš, tak si ho přiveď, ale to bys napřed musel přestat kouřit." Ukolíbala jsem se myšlenkou, že zlozvyk vypěstovaný od dětství bude dostatečnou zárukou. Ale ouha! Jedno podzimní odpoledne přišel se čtyřměsíční fenkou NO Nellou (současně jsme měli devítiletého Borka), odevzdal mi rozdělanou krabičku cigaret... Nellu koupil od známého, který se měl stěhovat ze staršího domku do novostavby. Tam neměl oplocený dvorek. Jeho, tenkrát asi pětiletá, dcera to obrečela. Řekli jí, že se Nellinka ztratila. (Báro, promiň).
Zpočátku jsem se bála vytvořit si k fence nějakou vazbu. Pořád visel ve vzduchu otazník, jak se manžel vyrovná s nedostatkem nikotinu. Dohoda zněla tak, že jakmile začne kouřit, pes půjde z domu.
Nakonec to dopadlo dobře. Nella byla neuvěřitelně poslušný a učenlivý pejsek. V zahrádce chodila ukázněně jen po cestičkách. Přesto, že nemáme s některými sousedy ploty, její kroky vždycky končily na hranici našeho pozemku. Zřejmě chodila jen tam, kde cítila naše stopy.
Problémy nastávaly při hárání. Přece jenom - byl tady i Borek. Chtě-nechtě musel na pár dnů opustit společný kotec a bydlel ve chlívku.
Když byly Nelle dva roky (Borek nás necelý rok předtím opustil), měla 5 roztomilých štěňátek. Aspoň teda ze začátku. Pak se z nich staly malé piraně. Po dvorku jsme chodili šoupavými kroky (abychom jim nešlápli na packu) a na každé nohavici aspoň dvě štěňata. Na fotkách je Nella s jedním svým synem Arisem (vypadají skoro jako choďáci, že?).
K Nelle jsem se chodila uklidňovat po práci. S ní mi starosti a stres z práce připadaly daleko menší. Přidávám se tímto k názoru, že pejsek bývá skvělý terapeut.
V necelých třech letech (rok po štěňatech) onemocněla a do měsíce odešla do psího nebe.

Vzpomínka na Borka

Borek byl naším prvním psem. Dostal se do naší rodiny poněkud nečekaně. Byl únor. Bydleli jsme v Kardašově Řečici, manžel tehdy pracoval poblíž Žirovnice. Tam jeho kolegové našli na kraji lesa u stromu uvázané štěňátko. Na pár dní si jej vzali do stavební buňky, ale co dál? Manžel měl v té době narozeniny, tak jej dostal jako "dárek". Přivezl domů v silonové tašce malé poblinkané stvoření. Dali jsme mu jméno Borek. Byl to středně velký "voříšek" světle rezavé barvy s bílou skvrnkou na hrudi. Dnes bychom řekli - žlutý pes.
Doma jsme měli roční batole Míšu, se kterým si užíval spoustu zábavy. Copak to není legrace - rozvazovat lidskému prckovi tkaničky u bačkůrků?
Brzy nato jsme se přestěhovali do Velkých Pavlovic. Míša nosil Borkovi ořechy, on mu je opatrně rozlouskl, položil na zem a Míša si vybral jadýrka.
Borek měl, přestože to byl pes, silně vyvinuté "mateřské" pudy. Po narození našeho Luděčka (a později i Kuby) lehával na dvoře vedle kočárku a hlídal. Ukrutně záviděl kvočně kuřata. Proto si lehl opodál. Tak blízko, jak jen kvočna dovolila. Pak se nenápadně přibližoval, až se kuřata přestěhovala k němu. Některá mu zalezla pod packy, jiná se vyhřívala na něm, a Borek byl nadmíru spokojený. Přinesli jsme domů i dvě koťátka, aby nebylo Borkovi smutno. Hned je adoptoval a dělal, jako že je kojí.
Borek měl jednu velkou nectnost. Byl chronický útěkář. Jednou se dovedně prosmýkl mezi vraty, jindy si našel cestu přes plot a sousedčinu stodolu (co jen jsme se toho plotu a vrat od stodoly naopravovali!). Taky měl hrůzu z petard a bouřky. To zase vběhl do domu a zalezl pod postel.
>Tak se taky jednou stalo, že Borka při jeho samostatné večerní vycházce zastihla bouřka. Z různých informací, které se k nám dostaly, jsme si udělali obrázek, co se asi stalo. Borek byl zrovna u vlakové zastávky. Ze strachu před bouřkou vběhl do otevřených dveří lokálky. Vláček odejel i s ním. V Zaječí byla konečná, tak jej pracovníci dráhy nekompromisně vyhnali z vlaku. Druhý den jsem čirou náhodou jela s Míšou vlakem do Brna. Na nástupišti seděl urousaný, špinavý a nešťastný pes. Zdálo se mi, že by to mohl být Borek (vypadal tak zbědovaně, že jsem jej hned nepoznala). Nenápadně jsem párkrát vyslovila jeho jméno. To bylo radosti. Pan výpravčí pozdržel vlak, Borka jsme společně odvedli do kotelny. Pak zavolal mému bratrovi a ten pro něj přijel na babetě a odvezl jej v batohu. Další velikánské radování a vítání bylo po našem návratu z Brna. Ale nic naplat - útěkářem zůstal navždycky.
Tak jak se Borek v naší rodině objevil - nevíme odkud, tak nám po deseti letech zase zmizel navždy. Prostě zase jednou utekl, a už se nevrátil....