Nedělní výlet kolem Lednice

Vytáhnul jsem bráchy na pár hodin hledat poklady kolem Lednice a vzali jsme i naše pséky. Esta byla nadšená z tepla a hned se nám vykoupala kdykoliv měla příležitost. Jednou skočila i do rybníčka kde byl ještě led a podruhý přeplavala rybochod u Bulhar. (teď mě napadá ... rybochod = přechod pro ryby a choďáky). Na rozvodněnou Dyji si teda netroufla. Jen chvíli jsme Estu nehlídali a hned se v ní projevili bobří instinkty :-)

michal

Dovolená v Beskydech

Dlouho jsem nedávala na web žádné nové zprávy. Už to vypadá, že se flákáme. Ano, je to tak, flákáme. Je nám vedro a Estinka na nějaké večerní aktivity nemá náladu (my taky moc ne).
Naskytlo se nám pár dní volna, tak jme na poslední chvíli sháněli, jak s ním naložíme. Juchání "pod májů" až tak nemusíme, tak jsme se vydali do Rožnova, ovšem zkratkou přes Jindřichův Hradec (pozdravit babičku). Cesta to byla úmorná nejen pro Estu. Však to taky bylo kilometrů jako z Břeclavi do Mostu! Při balení jsem neuhlídala koupelnu s kocouříma granulama, což mělo cestou své následky. Estince bylo trochu šoufl... no aspoň poučení pro příště.
Na chatu jsme přijeli v sobotu navečer. Druhý den, plni nadšení, jsme se vydali na túru na Radhošť. A to by bylo, abychom nedošli ještě k Radegastovi... vždyť je to jen hřebenovka (tam i zpět 5 km). Do této doby dobré. Ale přišel sestup a to už pro nás, netrénované, bylo krušné. Vždyť u nás vyjdeme na nejvyšší kopec tak za 20 minut. Tady za 2 hodiny. Jsme zkrátka lidé z rovin. Doklopýtali jsme na chatu, uvařili gulášovku z pytlíku a padli za vlast. Esta nám statečně sekundovala. Navečer jsme s Estinkou hodily pár disků a po večeři jsme šli na kutě. Ještě jsme zkoušeli naplánovat trasu na další den, ale naše kolena, kotníky a chodidla nám naše plány hatily.
Ráno moudřejší večera. Tělo si odpočinulo. Nechtěli jsme to s chozením po horách moc přehnat, tak jsme si určili jen směr a dobu cesty. Vyšlápli jsme směrem na Javorník s vědomím, že tam pravděpodobně ani nedojdeme. Přece jsme se nepřijeli zhuntovat! Navečer jsme se chtěli podívat do hospůdky, kde mají i výběh s koňmi. Ale koně byli schovaní, hospůdka zavřená. Museli jsme na pivko dál. Koně tam sice neměli, ale přišel tam pán s vlkodavem, který do koně neměl daleko. Esta se napřed zaradovala, ale když vstala a uviděla ten výškový rozdíl, začala hystericky štěkat.
Třetí den jsme se vydali na cestu k domovu s menší zastávkou na Soláni. Je odtud pěkná vyhlídka na velkou část Beskyd. Bohužel nebyla příliš ideální viditelnost.
Fotky jsou opět na Rajčeti.

Rychlebské hory

Chodský pes je od slova chodit a to byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem doma loboval za pořízení chodského psa. Rád podnikám cesty do různých pohoří a hor a mít psí společníky byl vždycky můj sen. Zatímco Dina absolvovala svůj první pochod minulý rok v NP Podyjí, pro Estu to byla o tomto víkendu premiéra.
Čekala nás spousta neznámého.... první nepříjemnou neznámou byl náhubek, protože bez něj nás do hromadné dopravy nepustí. Dina i Esta byly vždycky strašně uražené, když jsem jim ho nasadil a v nestřežených okamžicích se ho snažily sundat. Ale nakonec to přetrpěly - musely.
Druhou neznámou byl pro Estu vlak, ale tady s ní nebyl vůbec žádný problém. Ráda si zaleze pod postel nebo pod stůl a tady plnily stejný účel sedačky. Jediný problém s vlakem nastal při přestupování v Olomouci, kdy mi Esta nečekaně vyběhla z vlaku, když jsem ji ještě držel, a spadla pod vlak. Tak jsem musel za ní a pomoct jí ven.
Ve vlaku z Olomouce se k nám připojili další spolucestující. Kubajz a Lucka s dalším choďákem Darrim a míšenkou Dixinkou. Dina se z počátku Darouše dost bála, ale po dlouhém přemlouvání si dala říct. Zato Esta se šla seznamovat hned. Vmáčkli jsme se do jednoho kupé a dál cestovali celá smečka pohromadě.
Po cestě do Rychleb nás čekala další neplánovaná novinka, kterou byla výluka na trati a náhradní doprava autobusy. Ale holky byly opět šikovný a žádný problém nebyl.
Dorazili jsme do Ramzové a mohli si začít užívat běhání v horských lesích. Psiska si to náramně užívala a 20 km trasu hned první den zvládla bez problému. Dina dokonce příjemně překvapila. Ačkoliv se vody strašně bojí, bez okolků vlezla za mnou do řeky a ani trošku nezaváhala. Tak třeba tu fóbii ještě vyléčíme.
Večer pak ani jedna neměla moc chuť k jídlu a spíš chtěly odpočívat. Po večeři a vypití vína jsme se uložili i se psy do stanu.
Ráno jsem pak udělal malou chybu. Bylo mi už docela vedro, tak jsem vypustil psy a šel si lehnout pod širák. Psiska okamžitě ožila a asi půl hodiny se tam Dina s Estou naháněly kolem našich stanů, takže se dospávalo opravdu těžko. Co se nesnědlo večer, snědlo se nakonec ráno, a vyrazili jsme do dalšího krásného dne. Tempo bylo tentokrát hodně pomalé, kochali jsme se často a dlouho. Jednou to byla siesta s koupáním v řece, zastávka u borůvek nebo druhá siesta na zřícenině. To se ale začalo počasí podstatně zhoršovat a začalo slušně pršet. V dešti jsme šli pár hodin než jsme narazili na vytouženou hospůdku s česnečkou, gulášem a několika pivy. Déšť stále trval a tak jsme vyrazili na 6 km vzdálenou rozhlednu, kde jsme měli v plánu přenocovat. Po cestě jsme však narazili na odpočívadlo a 2 km před rozhlednou jsme to zakempili. Chtěli jsme si před utábořením ještě trochu zaházet s frisbee, ale s 2 šílenými choďáky to prostě nešlo. Frisbee bylo jako živá voda. Esta i Darri hned ožili. Po 5 minutách jsme to nakonec odpískali a já zalehl do teplého suchého spacáku k večeři. Martin s Kubajzem šli obhlídnout rozhlednu a zjistili, že je už obsazená jinými turisty. Já mezi tím s Luckou zahrál karty a skoro jsem vyhrál její boty:) Poloha v leže, teplo a hraní karet mě už nadobro unavilo a usnul jsem na lavičce. Psi se uvelebili pod lavičkou. Ráno jsem zjistil, že psi budou ležet do té doby, dokud ležím já. Když jsem pak nakonec musel vylézt ze spacáku na WC, psi se vzbudili a už nezalehli.
Za stálého deště se nám opravdu těžce opouštělo tábořiště a vyrazili jsme až kolem 10:30. Kubajz se vydal hledat svou ztracenou čelovku a peněženku do předchozího tábořiště a my pokračovali na rozhlednu. Tam jsme se parádně naládovali borůvkami a já učil Dinu brát přímo z keříků. Vlažným tempem jsme pokračovali na vyhlídkové skály. Tam se Esta ukázala jako výborný horolezec a vylezla za mnou i tam, kam jsem to opravdu nečekal. Dina se dostala nakonec taky, ale svojí, ne tolik přímočarou, cestou. Po relaxu jsme se opět vydali na cestu na konečnou v Javorníku. Tam jsme tak tak stihli autobus, který jsme ještě pozdrželi, a vyjeli jsme domů. V Žulové jsme přibrali Kubajze, který svou čelovku našel, ale peněženku už ne. Zbytek cesty už byl unavený, spavý a smradlavý:)
A na závěr něco fotek od spolucestujících:
Kubajzovy fotky
Lucčiny fotky