Tam jeho kolegové našli na kraji lesa u stromu uvázané štěňátko. Na pár dní si jej vzali do stavební buňky, ale co dál? Manžel měl v té době narozeniny, tak jej dostal jako "dárek". Přivezl domů v silonové tašce malé poblinkané stvoření. Dali jsme mu jméno Borek. Byl to středně velký "voříšek" světle rezavé barvy s bílou skvrnkou na hrudi. Dnes bychom řekli - žlutý pes. Doma jsme měli roční batole Míšu, se kterým si užíval spoustu zábavy. Copak to není legrace - rozvazovat lidskému prckovi tkaničky u bačkůrků?
Brzy nato jsme se přestěhovali do Velkých Pavlovic. Míša nosil Borkovi ořechy, on mu je opatrně rozlouskl, položil na zem a Míša si vybral jadýrka.
Borek měl, přestože to byl pes, silně vyvinuté "mateřské" pudy. Po narození našeho Luděčka (a později i Kuby) lehával na dvoře vedle kočárku a hlídal. Ukrutně záviděl kvočně kuřata. Proto si lehl opodál. Tak blízko, jak jen kvočna dovolila. Pak se nenápadně přibližoval, až se kuřata přestěhovala k němu. Některá mu zalezla pod packy, jiná se vyhřívala na něm, a Borek byl nadmíru spokojený. Přinesli jsme domů i dvě koťátka, aby nebylo Borkovi smutno. Hned je adoptoval a dělal, jako že je kojí.Borek měl jednu velkou nectnost. Byl chronický útěkář. Jednou se dovedně prosmýkl mezi vraty, jindy si našel cestu přes plot a sousedčinu stodolu (co jen jsme se toho plotu a vrat od stodoly naopravovali!). Taky měl hrůzu z petard a bouřky. To zase vběhl do domu a zalezl pod postel.
>
Tak se taky jednou stalo, že Borka při jeho samostatné večerní vycházce zastihla bouřka. Z různých informací, které se k nám dostaly, jsme si udělali obrázek, co se asi stalo. Borek byl zrovna u vlakové zastávky. Ze strachu před bouřkou vběhl do otevřených dveří lokálky. Vláček odejel i s ním. V Zaječí byla konečná, tak jej pracovníci dráhy nekompromisně vyhnali z vlaku. Druhý den jsem čirou náhodou jela s Míšou vlakem do Brna. Na nástupišti seděl urousaný, špinavý a nešťastný pes. Zdálo se mi, že by to mohl být Borek (vypadal tak zbědovaně, že jsem jej hned nepoznala). Nenápadně jsem párkrát vyslovila jeho jméno. To bylo radosti. Pan výpravčí pozdržel vlak, Borka jsme společně odvedli do kotelny. 
Pak zavolal mému bratrovi a ten pro něj přijel na babetě a odvezl jej v batohu. Další velikánské radování a vítání bylo po našem návratu z Brna. Ale nic naplat - útěkářem zůstal navždycky.Tak jak se Borek v naší rodině objevil - nevíme odkud, tak nám po deseti letech zase zmizel navždy. Prostě zase jednou utekl, a už se nevrátil....
Žádné komentáře:
Okomentovat