Vzpomínka na Nellu

Manžel vždycky toužil po německém ovčákovi. Já jsem z nich měla hrůzu, protože jsme měli dva případy v sousedství, kdy vlčák napadl někoho z domácích. Věřila jsem povídačkám, že vlčáci bývají cvičení na lidi. Jednou ze mne vypadla věta: "Jestli chceš, tak si ho přiveď, ale to bys napřed musel přestat kouřit." Ukolíbala jsem se myšlenkou, že zlozvyk vypěstovaný od dětství bude dostatečnou zárukou. Ale ouha! Jedno podzimní odpoledne přišel se čtyřměsíční fenkou NO Nellou (současně jsme měli devítiletého Borka), odevzdal mi rozdělanou krabičku cigaret... Nellu koupil od známého, který se měl stěhovat ze staršího domku do novostavby. Tam neměl oplocený dvorek. Jeho, tenkrát asi pětiletá, dcera to obrečela. Řekli jí, že se Nellinka ztratila. (Báro, promiň).
Zpočátku jsem se bála vytvořit si k fence nějakou vazbu. Pořád visel ve vzduchu otazník, jak se manžel vyrovná s nedostatkem nikotinu. Dohoda zněla tak, že jakmile začne kouřit, pes půjde z domu.
Nakonec to dopadlo dobře. Nella byla neuvěřitelně poslušný a učenlivý pejsek. V zahrádce chodila ukázněně jen po cestičkách. Přesto, že nemáme s některými sousedy ploty, její kroky vždycky končily na hranici našeho pozemku. Zřejmě chodila jen tam, kde cítila naše stopy.
Problémy nastávaly při hárání. Přece jenom - byl tady i Borek. Chtě-nechtě musel na pár dnů opustit společný kotec a bydlel ve chlívku.
Když byly Nelle dva roky (Borek nás necelý rok předtím opustil), měla 5 roztomilých štěňátek. Aspoň teda ze začátku. Pak se z nich staly malé piraně. Po dvorku jsme chodili šoupavými kroky (abychom jim nešlápli na packu) a na každé nohavici aspoň dvě štěňata. Na fotkách je Nella s jedním svým synem Arisem (vypadají skoro jako choďáci, že?).
K Nelle jsem se chodila uklidňovat po práci. S ní mi starosti a stres z práce připadaly daleko menší. Přidávám se tímto k názoru, že pejsek bývá skvělý terapeut.
V necelých třech letech (rok po štěňatech) onemocněla a do měsíce odešla do psího nebe.